60 vteřin

20. června 2013 v 19:18 | Matt |  Povídky
Musím se přiznat, že stejně tak jako spousta lidí mám velkou zálibu v neznámu. Záhady, strašidelné historky a nevysvětlitelné přírodní jevy - to je přesně moje. Proto jsem se rozhodl věnovat tuto rubrihu právě těmto tématům, kde se, jak doufám, dobře rozepíšu o tajemných a zvláštních příhodách lidí prožívající všední životy. Doufám, že se budou líbit :) ...

Joe je jedenáctiletý chlapec, který se ničím zvlášt' neliší od ostatních dětí jeho věku...má pár dobrých kamarádů, je líný, až trochu nezdravě závislý na počítačových hrách a co se týče balení holek, je naprosto ztracenej. Jelikož vždycky, když nějakou dívku třeba jen oslovil, aby ji pozdravil, pomalu rudnul dokud nebyl sám sebou přinucen znechuceně a ztrapěně odběhnout do soukromí ještě před tím, než daná dívka stačila vydat třeba jen jediné slovo, kamarádil se s holkama zpravidla jen na sociálních sítích, kde se mu to náramně dařilo.
Bylo deštivé odpoledne, když Joe jako obvykle po škole dorazil domů přesně ve dvě, pak podle každodenní rutiny zapnul televizi a nohou zmáčkl zapínací tlačítko jeho ,už v tu dobu deset let starého, počítače cestou do koupelny, aby si umyl ruce. Když se vracel zpět do pokoje zastavil u ,v tu dobu už zaplé, televize, aby se přesvětšil, že v ní zrovna neběží žádný film, na který by se mohl dívat, aby tím zabil aspoň nějaký čas jeho, už tak nudného dne, ale na všech kanálech byly jen zprávy, kde probírali nějakej lidem neznámej a nepochopenej virus..prostě "Bla bla bla" jak si řekl sám pro sebe Joe a vypnul televizi.
Když už byl pohodlně usazen na své kožené židli s dostatečnou dávkou různých sladkostí u počítače, zničeho nic se mu vypnul. "Posranej Windows 7" zašeptal a natáhl se, aby znovu stiskl zapínací tlačítko, ovšem než stačil vykonat ten, pro něj velice namáhavý, pohyb, počítač opět naskočil, ale Joeovi se na tom něco nezdálo. "Nepamatuju si, že bych zapínal něco takovýho" divil se, když hleděl, jak je jeho nedávno založený facebook plně aktivní. Po chvíli nechápavého zírání doblba přerušil jeho mdlobu zvuk, který se v hrobovém tichu jeho pokoje rozezněj jako desítky zvonů bijících na poplach, až mu z toho hrklo v žaludku. "To mi jen někdo píše" uklidňoval se Joe se snahou zpomalit své zběsile bušící srdce. Byl to jeho nejlepší kámoš Brad, ve zprávě stálo: "Dělej! Chceš bejt za všema pozadu? Otevři to!" Pod zprávou stál nevinně vyhlížející odkaz na jakési video. Joe byl trochu zmatenej, ale zároveň zvědavej, co to může být za video, když už ho viděli všichni kromě jeho. Znovu se rozlinul jeho pokojem ten cinkavý zvuk. Tentokrát už na něj byl Joe částečně připravený, a tak se ani tolik nelekl a rovnou klikal, aby si mohl přečíst další zprávu, co mu Brad poslal. "Tak dělej! Na co čekáš? Otevři to!" A to už se Joe neudržel a kliknul na znovu poslaný odkaz...
Jakmile Joe zvedl prst z levého tlačítka své myši, všude se zhaslo! "To zas kvůli tomu dešti musely vypadnout pojistky" řekl si Joe, ikdyž tomu sám plně nevěřil. V tu chvíli přerušil jeho myšlenku strašný, až do morku kostí strašidelný, smích. Joe se vyděsil tak, až si shodil sklenici coly, jak se rychle otáčel do všech stran a rozhlížel se, odkud můžou vycházet ty strašlivé zvuky. Smích byl pořád hlasitější a strašnější, pořád se přibližoval až se Joeovi zdálo, že někdo stojí přímo za ním. Prudce se otočil. Nikde nic. Smích přestal a všude byla zas jen tma a hrobové ticho, které ovšem za pár sekund vystřídalo hlasité zrnění jeho počítače. Joe jen nevěřícně přihlížel na černobíle zrňící minitor a strachy se nemohl ani pohnout. Když ale uviděl, jak se obraz zostřuje, srdce se mu rozbušilo, jak o závod. V monitoru, přímo naproti Joeovi, seděla nejhorší noční můra každého člověka...jeho smrt!
Byla tam, jestli se tomu tak dá říct, strařena s velkými zuby nepravidelně zakřivených do stran a celá potřísněná krví. Na té zdravé půlce hlavy měla krátké šedivé vlasy, skrze které jí prosvítala bílá žilnatá hlava. Druhou půlku měla znehyzděnou hlubokým šrámem, ze kterého jí pomalu vytékala krev. Opět se strašlivě rozesmála a když jí z oka vyllezl červ Joe věděl, že je to jeho poslední kapka. Měl v plánu seskočit ze židle a utíkat, co nejdál to jen půjde, ale nešlo to! At' se snažil sebevíc, pořád seděl na židli, jak přikovaný a nemohl se ani pohnout. "Opravdu sis myslel, že tě po takovým úsilí nechám utéct?" Joeovi stékaly kapky potu do očí nehoráznou rychlostí, takže skoro neviděl. "K-kdo jste?" zamumlav vystrašeně Joe a sledoval, jak se postava v monitoru opět hořečně rozesmála. "Spíš než kdo jsem, by ses mě měl zeptat na to, co jsem zač! Jsem to, co zabilo tvého kamarádička a co se chystá zabít i tebe." Joe jen nevěřícně kulil oči. "Máš přešně 60 vteřin! Můžeš si mezitím promyslet všechny věci, co si chtěl, ale už nikdy neuděláš, pak příjdu a zabiju tě!" Joeovi probleskl před očima celý život. Viděl, jak se učil jezdit na kole, viděl své rodiče, ale také si uvědomil, že téměř celej svůj život promrhal hraním počítačových her a zanedbával tak lidi, které má rád. "Tři, dva, jedna!" V tu chvíli se Joeovi uvolnilo tělo a opět se mohl hývat. Doběhl ke dveřím, ty byly však pevně zavřené a když viděl, jak se strašlivá postava noří z monitoru přímo do jeho pokoje, ztuhla mu krev v žilách a bezmocně se svalil na postel. "Mám ráda, když se obět' může bránit! Je to pak větší zábava ji mučit!" Z toho všeho stresu si Joe uvědomil fakt, že se pomočil až když mu teplá tekutina vytékala z nohavice a kapala z prostěradla rovnou na zem, kde se už tvořila louže. Postava se pomalu přibližovala a připadala mu pořád silnější a hrozivější než prve v monitoru. Joe už přemýšlel nad tím, jaká budou jeho poslední slova v životě, když ho najednou něvo trklo. "Ona se živí strachem" zašeptal Joe s jemným úsměvem na tváři. "Cože?" vykřikla a značně přidala na kroku. "Nemůžeš mi ublížit, když se tě nebudu bát, řekl rozhodným hlasem, zavřel oči a vybavil si nějaké vtipné okamžiky v jeho životě. 10 sekund..20 sekund, pořád se nic nedělo! Joe pomalu pootevřel jedno oko a když to uviděl, rychle otevřel i to druhé a vymršil se z postele. Na zemi v jeho pokoji ležely už jen kusy hadru, které přes sebe měla přehozena ta strašná osoba, kterou, jak Joe doufal, už nikdy neuvidí.
Ještě celý zmatený z událostí, co se mu přihodili za poslední hodinu si zapnul televizi, aby se aspoň trošku odreagoval, ale radost mu nepřineslo zjištění, které uviděl ve zprávách. "Brad Harisson byl včera touto dobou krutě zavražděn neznámou osobou, budeme se za každou cenu snažit vyníka chytit..." Joe sklíčeně vypnul televizi, sednul si a uvažoval nad tím, jak právě o vlásek unikl smrti...
 

"Kamarádi"

8. června 2013 v 15:30 | Matt |  Deník
Vždycky jsem byl spíš ten typ člověka, co se nikomu nesvěřoval a zastával ten názor, že čím míň lidí ví, co se děje v mém soukromém životě, tim je to pro mě lepší. Vždycky jsem se tvářil strašně vyrovnaně, jako bych neměl vůbec žádné problémy, ale přitom jsem jich měl hromady. Skrýval jsem svý pocity za humor a rozveselování svých kamarádů, což na mě působilo velice dobře a také jsem se díky tomu stal v kolektivu velmi oblíbený a pro všechny velmi důvěrným kamarádem, hlavně pro holky. Na všechny jsem tak působil jako naprosto rozhodnej a bezproblémovej kluk, a tak se mi všichni často svěřovali ze svejma pocitama a problémama. Byl jsem rád, že mi všichni tak moc věří a rád jsem jim vždy pomohl z těžké situace.
Nejdřív jsem to zvládal v pohodě- všichni kolem měli z velké části díky mně lepší pocit, a tak i lepší náladu a já si mohl vklidu přemýšlet o svých problémech a nikdo mi do nich nemohl mluvit (protože o nich nikdo nevěděl). Takhle to šlo ještě pár měsíců dál a postupem času jsem změnil názor snad úplně na všechny moje dřívější kamarády. Když jsem se kouknul na jednu kamarádku, neviděl jsem krásnou, vtipnou a oblíbenou holku, ale zoufalé děvče, které doufá, že se k ní její bývalý kluk zase vrátí. Když jsem se kouknul na děvče vedle, neviděl jsem tu plavovlasou smějící se dívku, kterou se zdála být, nýbrž ztracenou duši, která téměř každý den probrečí kvůli bratrovi, kterého srazilo auto, když se jel z nudy projet na motorce. A takhle bych mohl ještě dál pokračovat, ale myslím, že už to není potřeba. Určitě chápete, jak to myslím.
A jak šel čas zase dál bylo toho na mě pořád víc a víc, musel jsem řešit problémy ostatních a na moje mi už nezbýval čas. Cítil jsem, že se taky musim někomu svěřit, ale komu? ..Možnost říct to rodičům jsem hned zavrhul. Určitě by to pochopili, ale na tohle jsem potřeboval někoho v mé věkové kategorii a navíc v tu dobu měli svejch starostí dost. Hned následující den ve škole jsem se tedy rozhodl svěřit se se vším mé, jak jsem si prve myslel, nejlepší kamarádce, která mi říkala úplně všechno. Po tom, co jsem jí všechno vysvětlil a po všem, co jsem pro ní v minulejch měsících všechno udělal bych čekal víc než to, že mě odbije jednou větou, co ani pořádně nedávala smysl a zase si začala mlít ty svoje srajdy, co jí všechno štve... V tu chvíli jsem si uvědomil, že všem těmhle "kamarádům" je totálně jedno, co si myslim nebo jak mi je, jen potřebovali někoho, komu by se vypovídali a došlo mi, jak naivní jsem prve byl.
První věc, co jsem pak udělal byla ta, že jsem se vrátil k mejm dvou starejm kamarádům, který jsem v posledních měsících dost zanedbával. Všechno jsem jim vysvětlil, oni se pak jen usmáli a řekli, že je všechno v pohodě. Uvědomil jsem si, že to právě oni jsou ti praví kamarádi, na který se můžu kdykoliv spolehnout..a oni na mě. Dohodli jsme se, že si budem říkat úplně všechno, i kdyby to měla bejt sebemenší blbost. Do dneška jsme nejlepší kámoši, co drží za každou cenu při sobě...
Od tý doby si dávám pozor na to, s kým se budu kamarádit a komu, co budu říkat...už ale nemám ten názor, že čím míň lidí ví, co se děje v mym soukromym životě, tim je to pro mě lepší, ale ten, že čím víc lidí, které máte rádi, ví o vašem osobním životě, tím líp! :)

První slovo

28. května 2013 v 0:07 | Matt |  Deník
Dlouhou dobu jsem váhal s tím, co jsem napíšu. Přece jenom je to začátek něčeho úplně nového a každý ho chce mít výjimečný. Popravdě ani už nedokážu říct, jestli je tento úvod jen projev zoufalství nebo opravdu začínám přicházet na podstatu těchto stránek- vyjádřit svůj názor, a tím si i částečně vyčistit hlavu. At' už to tak je nebo ne, budu na svůj blog psát věci a údálosti, které mě zajímají nebo se mě nějakým zvláštním způsobem týkají a určitě se najde někdo komu se zalíbí také. Musím se přiznat, že jsem nikdy nějak zvlášt' nevynikal ve psaní slohových pracích ( popravdě jsem často využíval podobné stránky, kde jsem náležité slohovky opisovat), ale jak se rychle blíží nástup na střední školu začíná mi docházet, že bude čím dál těžší a těžší hledat příslušné slohovky na internetu a stejně příjde chvíle, kdy budu muset začít s vymýšlením sám, tak proč nezačít trénovat už ted'? Jak už jste nejspíš poznali z předešlých vět, tohle je můj první blog, a tak jsem si sám sebou ještě dost nejistý, naštěstí díky mé skvělé kamarádce, která mi pomohla ujasnit si, co vlastně chci a která mi prakticky zhotovila celej úžasnej design mého blogu ( na tyhle věci jsem strašný dřevo :D ) mi poskytla skvělej základ pro vytvoření velkého blogu s kvalitnímy články, které, jak doufám zaujmou.
Předem děkuji každému, kdo navštíví můj blog :) myslím, že se máte na co těšit! :)

Kam dál

Reklama