"Kamarádi"

8. června 2013 v 15:30 | Matt |  Deník
Vždycky jsem byl spíš ten typ člověka, co se nikomu nesvěřoval a zastával ten názor, že čím míň lidí ví, co se děje v mém soukromém životě, tim je to pro mě lepší. Vždycky jsem se tvářil strašně vyrovnaně, jako bych neměl vůbec žádné problémy, ale přitom jsem jich měl hromady. Skrýval jsem svý pocity za humor a rozveselování svých kamarádů, což na mě působilo velice dobře a také jsem se díky tomu stal v kolektivu velmi oblíbený a pro všechny velmi důvěrným kamarádem, hlavně pro holky. Na všechny jsem tak působil jako naprosto rozhodnej a bezproblémovej kluk, a tak se mi všichni často svěřovali ze svejma pocitama a problémama. Byl jsem rád, že mi všichni tak moc věří a rád jsem jim vždy pomohl z těžké situace.
Nejdřív jsem to zvládal v pohodě- všichni kolem měli z velké části díky mně lepší pocit, a tak i lepší náladu a já si mohl vklidu přemýšlet o svých problémech a nikdo mi do nich nemohl mluvit (protože o nich nikdo nevěděl). Takhle to šlo ještě pár měsíců dál a postupem času jsem změnil názor snad úplně na všechny moje dřívější kamarády. Když jsem se kouknul na jednu kamarádku, neviděl jsem krásnou, vtipnou a oblíbenou holku, ale zoufalé děvče, které doufá, že se k ní její bývalý kluk zase vrátí. Když jsem se kouknul na děvče vedle, neviděl jsem tu plavovlasou smějící se dívku, kterou se zdála být, nýbrž ztracenou duši, která téměř každý den probrečí kvůli bratrovi, kterého srazilo auto, když se jel z nudy projet na motorce. A takhle bych mohl ještě dál pokračovat, ale myslím, že už to není potřeba. Určitě chápete, jak to myslím.
A jak šel čas zase dál bylo toho na mě pořád víc a víc, musel jsem řešit problémy ostatních a na moje mi už nezbýval čas. Cítil jsem, že se taky musim někomu svěřit, ale komu? ..Možnost říct to rodičům jsem hned zavrhul. Určitě by to pochopili, ale na tohle jsem potřeboval někoho v mé věkové kategorii a navíc v tu dobu měli svejch starostí dost. Hned následující den ve škole jsem se tedy rozhodl svěřit se se vším mé, jak jsem si prve myslel, nejlepší kamarádce, která mi říkala úplně všechno. Po tom, co jsem jí všechno vysvětlil a po všem, co jsem pro ní v minulejch měsících všechno udělal bych čekal víc než to, že mě odbije jednou větou, co ani pořádně nedávala smysl a zase si začala mlít ty svoje srajdy, co jí všechno štve... V tu chvíli jsem si uvědomil, že všem těmhle "kamarádům" je totálně jedno, co si myslim nebo jak mi je, jen potřebovali někoho, komu by se vypovídali a došlo mi, jak naivní jsem prve byl.
První věc, co jsem pak udělal byla ta, že jsem se vrátil k mejm dvou starejm kamarádům, který jsem v posledních měsících dost zanedbával. Všechno jsem jim vysvětlil, oni se pak jen usmáli a řekli, že je všechno v pohodě. Uvědomil jsem si, že to právě oni jsou ti praví kamarádi, na který se můžu kdykoliv spolehnout..a oni na mě. Dohodli jsme se, že si budem říkat úplně všechno, i kdyby to měla bejt sebemenší blbost. Do dneška jsme nejlepší kámoši, co drží za každou cenu při sobě...
Od tý doby si dávám pozor na to, s kým se budu kamarádit a komu, co budu říkat...už ale nemám ten názor, že čím míň lidí ví, co se děje v mym soukromym životě, tim je to pro mě lepší, ale ten, že čím víc lidí, které máte rádi, ví o vašem osobním životě, tím líp! :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 8. června 2013 v 17:59 | Reagovat

Moc hezký článek. :-)No jo, kdo je pravý přítel poznáme teprve když praská led... Taky jsem pár takových "kamarádek" měla, no už pár let mám holku, kterou jsem třeba tehdy nesnášela, teď je jako moje sestra, které můžu říct cokoliv a vím, že je tu pro mě. A já zase pro ni. :-)

2 Mae Mae | Web | 10. června 2013 v 18:01 | Reagovat

Nejsem si jistá, jestli tohle zrovna znám, ale problémy s "kamarádkami" jsme měla vždycky. Ale spíš s tím typem, co si vymýšlí a podobně :) Mám jednu nejlepší kamarádku a miluju jí, je nejlepší na světě. Mám nejlepšího kámoše, kterýmu bych sice občas rozkopala držku, ale miluju ho taky. Poznala jsem kluka, se kterým si neuvěřitelně sedíme a kecáme o kravinách, ale máme se rádi.. teda.. aspoň já mám ráda tebe nevím jak ty mě kámo :D :D (né to vůbec není trapný a kazí mi to důležitej dojem z tohohle komentáře) :D Vlastně už jsem i docela spokojená :) Vyser se na ostatní co  se chovaj takhle :) máš dva kámoše co jsou tu pro tebe :)

3 DarkAngel DarkAngel | Web | 10. června 2013 v 19:31 | Reagovat

Krásny článok... Ja veľa kamarátov nemám. Tiež večne skrývam pocity a zachovávam si len kamennú tvár aby nikto nevidel jazvy na duši. A jazvy celkovo na tele. zverujem sa len svojej psychologičke. Mám asi tri kamarátky, ktorým sa dá veriť a zveriť sa im... Ale tým ostatným sa bojím dôverovať.

4 arayax arayax | 11. června 2013 v 20:42 | Reagovat

děkuju :) ..je to můj prakticky první článek, takže jsem strašně rád, že se vám libí a sdílíte se mnou názory :))

5 Džiff Džiff | Web | 17. června 2013 v 22:15 | Reagovat

Úplně mě tenhle článek pohltil. Je to až neuvěřitelné, že to je opravdu z života reálného člověka. Trošku jsem se v tom našla, taky jsem byla takový hlupáček, když to tak řeknu, a všem jsem pomáhala a v hloubi duše jsem byla smutná ze svých problémů. Když nad tím teď přemýšlím, tak až na střední jsem poznala vícero kamarádů, kteří mi na můj problém odpovídají dokonce i souvětími. Je to fajn vědět, že máš někoho, kdo ti řekne něco hezkého a ne jednoslovného :) Mám z tvého článku nějak pozitivní náladu :)

6 Džiff Džiff | Web | 19. června 2013 v 14:46 | Reagovat

Tak je jasné, že kluky asi zajímat nebude moje šatna :D Ale děkuju za tvůj milý komentář :)
Těším se na tvůj nový článek! :) Doufám, že bude brzo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama